"OUR CULT OUR PRIDE"
Reporty‚Historie |
|
letní Subculture fest Po tom co jsem s velkým potěšením prodělal zimní Subculture fest v pražském Abatonu jsem se na ten letní těšil o to víc, že bude rovnou dvoudenní a tím nabídne i více kapel a interpretů.Lístek sem si, jak je již mím zvykem, opatřil hned v prvních dnech předprodeje za 369,- což je oproti 600,- na místě znatelný rozdíl. Pravdou ale zůstává, že po tom, co začali organizátoři zveřejňovat účinkující moje nadšení krapek opadlo. Je jasné že jsem se těšil na české klasiky jako Green Smatroll nebo The Chancers, ale stále sem čekal na něco, co se jen tak nevidí. Tím byl později zveřejněný Rico Rodriguez. Jméno mi něco říkalo, ale nějakjsem si nemohl vzpomenout. Avšak poté co jsem si ho vygooglil na webu jsem si byl jist, že se jedná o jamajského trombonistu a nepravidelného člena The Specials. Sehnal jsem si od něj alespoň jedno album, abych tzv. věděl do čeho jdu a těšil jsem se na klasické tóny SKA a 2tonu. Dalším zajímavým lákadlem byla britská 2tone kapela The Hotknives. Za zmínku z řad SKA či 2tonu patří už jen možná polští Skampararas. Ale ty už patří spíš do té moderní, pro mě ne moc zajímavé scény. Z dalších scén bych mohl zmínit například německé psychobilly Mad Sin na které jsem se chtěl také kouknout. K místu konání v areálu koupaliště Džbán jsem dorazil vcelku s předstihem už okolo 11 dopoledne. Čekaly mě přibližně dvě hodiny čekání a to hlavně kvůli nezvládnutí vpouštění návštěvníků. Opravdu netuším co mohlo být příčinou, ale zpozdilo to celý program o minimálně hodinu a půl. Když jsem se dostal dovnitř, potkal sem pár lidí co znám z jiných akcí nebo z internetu a plně se věnovat Subculturu. Je ale pravdou že jsem se vcelku nudil, ale to bylo způsobeno pravděpodobně pouze tím, že mě jiné styly nějak nezajímají a ani mě ten den nezaujali. První kapkou naděje byli Discoballs, jejichž sličná zpěvacka rozehřála publikum podle mého názoru velice pěkným hlasem a hlavně vcelku stravitelnou hudbou. Hned po Discoballs nastoupili pražští Green Smatroll, kteří parádně rozproudily návštěvníky, na můj vkus ale až příliš. A jelikož nejsem zastánce poga na SKA vystoupení, tak mi tyto okamžiky lehce znelíbily pohled a zároveň odradily od snažení se o jakýkoliv styl tance. Dále na druhém, Subculture stagy vystoupily britští The Chancers, který zde předvedli také velmi zajímavou show, která by stála za zmínku. Akorát se mi potvrdilo, že na The Chancers se vyplatí dojít na samostatný koncert. Po The Chancers jsme se přesunuli na hlavní stage kde už se rozehrávala kapela hrající s Ricem Rodriguezem. Konečně tu zazněli tóny lišící se pro mě od novodobé tvorby svou energičností. Už při první písničce jsem se chytl do rytmusu, který mě jen tak nepustil, a který se po příchodu Rica Rodrigueze ještě znásobil. Na Ricovi bylo vidět, že už nepatří mezi ty nejmladší, avšak co ztrácí na věku, převyšuje svou elegancí a hudebním uměním. Když později zazněla dokonce písnička od již dříve zmiňovaných The Specials,Message to you, Rudy zapojil se Rico i hlasově. I když text nebyl přesně takový jako u originálu, stálo to opravdu zato. Ani nevím jak dlouho Rico Rodriguez hrál, ale vím, že jsem se na něj parádně roztančil i přes fakt, že jsem tam byl asi jediný, kdo pořádně tančil. Po tom co dohrál jsem byl přesvědčen, že mi ten den čekání a paření se na slunci zato opravdu stál.Druhý den jsem chtěl zavítat ještě na Los Fastidios. I když se s jejich levicovými názory moc neshoduji, byl na ne pouze zvědaví. Avšak když jsem se na SF dopravil, loučili se už pouze písničkou Antifa Hooligans. Ten den jsem si pak ještě počkal na Mad Sin, kteří mě vcelku zaujali i přes to, že nejsem žádný příznivce Rockabilly či Psychobilly. Poté už následovali britští The Hotknives. Mám od nich na počítači jedno album, které mě však příliš nezaujalo, ale i tak jsem se na ně těšil. Rozehráli se sice s malým zpožděním, ale přesto dokázali přilákat podle mě vcelku slušný počet lidí, kteří se zanedlouho i roztančily. A to dokonce i na rozdíl od těch na Green Smatroll vcelku kultivovaně. Rána přišla přibližně v polovině vystoupení, když z ničeho nic zcela utichla hudba a zhasla všechna světla na pódiu. Závadu se podařilo odstranit po nějakých 5 minutách, avšak opakovalo se to po dalších 2 minutách. Takže až napodruhé šlo vše tak jak mělo. Celé vystoupení pak však bylo u přídavku utnuto zásahem policie, která zde otravovala už skoro od začátku vystoupení The Hotknives. Celkově mám z celého Subculture festu dobrý pocit, i přes fakt, že například organizace v jistých momentech pokulhávala. Špatný pocit jsem měl ale i z cen tekutin. Pivo za 30,- a nealko za 35,- mi prostě přijde hodně. Ale i tak dík patří pořadatelům za hvězdy jako Byl Rico Rodriguez, The Hotknives nebo i Mad Sin, které mě opravdu potěšily. Závěrem nemohu dodat nic jiného než že se těším opět na ten zimní. Tradicional 69 AKA OiHawkins
Trojan Sound System Praha - Cross Club 11. června 2008 Dne 11.7.2008 jsem zavítal do pražského klubu Cross na Trojan sound pořádaný samotným Trojan records. O téhle akci jsem se dozvěděl od známého, avšak již s předstihem byly ve městě rozvěšené plakáty upozorňující na jejich vystoupení. Plakát mě zaujal nejen klasickým upravením britské vlajky do jakési roots podoby, ale hlavně trojanská helma posazení uprostřed plakátu. I díky této reklamě jsme se s lidma z party na ten den vcelku slušně těšili. Doufali jsme snad i v jakousi party jak z 60. let. Před vystoupením britského selectera Earla Gatesheada z Trojan Records se halu pokusili rozehřát dva DJ, kteří však přišli pouze se směsicí roots, moderního dancehallu a ragga i dubu. Hraní však okořenily a proložili mixy starších věcí ze 60. a 70. let jako Ali baba od Johna Holda nebo Wet dreams od Maxe Romea. Osobně jsme tuto část spíše přetrpěli, ikdyž pohybům do rytmu nikdo nezabránil. V té době bohužel venku před klubem zahrál i DJ Rude Boy Rhythm, který zcela jistě zahrál pro nás zajímavější věci. Ovšem, my ho čekali na hlavním stagy tudíž jsme ho promeškali. Poté už nastoupil Earl Gateshead a my doufali v závan klasiky z let 60. a 70. už jen kvůli vzhledu selectora, kterého bych se nabál označit za zasloužilého skinheada i přez fakt že na sobě měl tří barevné roots triko. Začal hrát známé i méně známé věci z roots reggae, mezi kterými se však objevil i náznak nějákého toho skinhead reggae. Postupem času už však hrál jen a pouze roots a starší dancehall. Po pár desítkách minut hraní mu přisli na pomoc dva MCs Chuck Bantan and Superfour, kteří se přidal vcelku dobrým a hlavně moderním zpěvem. Rozjeli tam patřičně povedenou roots show. Až teda na hesla jako ,,roots is future" to byla vcelku dobrá podívaná, která alespoň narušila monotónost našich večerů. Celá akce se určitě ještě vyvíjela, avšak my už jsme to tak něják stáhli domů. Celý cross byl vcelku solidně zaplněn, tak si myslím, že v celkovém měřítku byla tato akce velmi úspěšná. Závěrem tolik; doufali jsme v něco zcela jiného, v nějákou tu klasiku, která však nepřišla. Trochu nás zamrzelo, že lidé z Trojan records jakoby zapomněli na své začátky a upřednostňovali jen moderní tvorbu. OiHawkins
Bublifunk + Prague SKA Conspiracy + Skampararas Bratislava - Randal Club 3. května 2008 Po strastiplném shánení slovenské měny jsem na skalickém nádraží nasedl na vlak, abych pak následně v Kútoch přesedl na spoj do Bratislavy. Tam sem byl totiž pozván Herrym na koncert, a protože jsem měl volný víkend a už jsem dlouho nic nenapsal, pozvání jsem s radostí přijal. Vyjel sem hned brzo ráno, abych se ještě setkal s rodinou, kterou mám v Bratislavě. Nic méně před osmou hodinou večerní jsem byl již na cestě busem k vlakovému nádraží a odtud pak jsem vyšel nervozním, ale zatím stále jistým (:)) krokem k Randalu. Za nedlouho jsem postával u vchodu. Co u vchodu, ale u 4 vchodů a nevěděl si rady kam jít. Naštěstí mě z toho dostal Herry, celý vysmátý vyšel z jednoho vchodu, a už mě vedl dolů do klubu. Po trochu rozpačitém příchodu, kdy jsem nechápal co po mně chce vyhazovač a kde co je, jsem si uložil věci do zákulisí a už jsem si to šinul pod pódium, abych si poslechl poprvé hrající bratislavskou kapelu Bublifunk. Vcelku zajímavé spojení léhkého SKApunku s akordeonem a příčnou flétnou. Myslím, že na to, že hráli poprvé, se jim podařilo publikum zaujmout, stejně jako rozhýbat. Neznám sice jejich repertoár, ale tipoval bych, že zahráli všechno co zatím mají na svém kontě. Následovala krátká přestávka, ve které začali pobíhat po pódiu kapelnící z Prague SKA Conspiracy (dále PSC). Za chvíli už také zaznívaly první tóny songu "Visitors". A stejně jak se linula písnička, začali se pomalu linout i "návštevníci" pod podium. Následoval, i když si nejsem jist, "More Than Freak", ale přiznám se,že v tu chvíli jsem byl víc zaujat právě příchozí, kakaově krásnou zpěvačkou. Postupně odehrávali songy z jejich alba. Nechyběly ani mé oblíbené "Madness" a "Cauliflower's dreamin'". Jejich vystoupení se mi velice líbilo a byl sem mile překvapen. Proto se také brzy můžete těšit na recenzi jejich alba. Stějně jako já, bylo potěšeno i publikum, které se proměnilo v jásající dav. Po PSC logicky následovala opět přestávka, které jsem využil na "opití se čerstvým vzduchem". Bohužel jsem si při tom nachaldil záda, které začaly nahorázně bolet, a tak sem Skampararas pozoroval u vchodu opřený. Měl se tudíž velký rozhled po sále. Na vystoupení byla vidět jejich dlouholetá sehranost a tudíž všechno jelo jak mělo. Ale i tak mě osobně nedokázali dostat do varu, jelikož mi postupně písničky splývaly připadalo mi, že hrají stále tu samou dokola. Ke konci už jsem netrpělivě podupoval, natěšený až začne Dj Joe s jeho mixy. Po dohrání SKAmpararas většina lidí z klubu odešla, ale i tak zbylo pár fanoušků starých dobrých hitů. A Joe opět nezklamal. Od první až po třetí hodinu raní zněly klasiky od Bad Manners, The Specials, Symaripa, Laurela atd. těžko vyjmenovávat. Neskromně můžu říct, že jsem protančil celé jeho hraní. Až na dvě punkové vsuvky, při kterých jsem si všiml, že slovenské holky jsou fakt hezké. :) "Domů" jsme se odebrali kolem třetí, všichni naprosto spokojeni. Nakonec bych chtěl poděkovat Herrymu, za pozvání, skvělý večer, ubytování a nesmím zapomenout na dík za vydatnou snídani. :) Dál bych chtěl pozdravit Kubu fotografa, s kterým jsem cestoval domů. No a pozdrav posílám i lidem co byli na koncertě a hlavně těm ktěří zůstali až do úplného konce. SKAgulac
The Valkyrians - story of finnish reggae…. Ska přichází zpět plnou parou. Jedna z nejvzrušujících skupin vyvinuvších se ze scény jsou The Valkyrians, pětidílná ska patrola z Finského hlavního města, Helsinek. Jejich zaběhnuté melodie, jsou mixem ranného reggae, tradičního jamajského 60´s ska a britského two tone, okořeněná čerstvým dotekem. Živá vystoupení skupiny the Valkyrians jsou známnkou kvality a divokosti. Pravidla jejich živých, nakopávajících show se počala šířit mezi širším obecenstvem na počátku roku 2006, a již během léta se jejich koncerty staly nejočekávanějšími vystoupeními na finských rockových festivalech. Po vydání jejich debutovéha alba High and Mighty v září roku 2006, hrála skupina na vyprodaných akcích po celém Finsku. Album se umístilo na 24. Místě v oficiálních žebříčcích a první single Runkin´ fullstop* se udržel přes měsíc v první dvacítce, přičemž se vyšplhal až na 6.místo. The Valkyrians byl tedy udělen titul The Most danceable act** od prestižního finského rockového magazínu Rumba a jejich singel Do you really wanna know vyhrál cenu za nejlepší píseň pro rok 2006 na „Finském zbaběleckém udílení cen“ (Finnish funk award). Album High and Mighty bylo ve střední Evropě vydáno 30. Března u Pork pie labelu a jejich první evropské turné se konalo v dubnu roku 2007. Projeď se s the Valkyrians... *Cover verze,song pochází od skupiny The Beat ** Něco ve smyslu: píseň na kterou se dá nejlépe tancovat..
Převzato ze stránek the Valkyrians ( http://www.thevalkyrians.com/ ) Ochutnávka: http://www.youtube.com/watch?v=0zPo4du7OK0&feature=related
Táda69
"Cool and deadly, rough and badly, this band is gonna rock you up madly!" Přeloženo z jejich myspace stránky ( http://www.myspace.com/upsessions ) Táda69
Los Granadians + Green Smatroll Praha - Bordó 1. máj 2008 Hned jak jsem poprvé uslyšel o tom, že by u nás měli vystoupit Los Granadians, věděl jsem, že na konzertě nesmíme chybět. S blížícím se datem vystoupení se postupně upřesňovaly veškeré informace. Brzy již bylo známo, že tahle skvělá španělská skupina vystoupí v klubu Bordó za účasti skupiny Green Smatroll a djs…. Do poslední chvíle jsem vlastně ani pořádně nevěděl, kdo všechno tam s náma půjde…pár dní před konzertem, který se konal na prvního máje, se naše sestava ustálila na sedmi lidech. Panovaly trochu obavy z vysoké koncentrace pravičáků, kteří měli sraz kousíček od klubu, a když jsem se dozvěděl, že se na Palačáku scházejí anarchisté, taky mi to na klidu nepřidalo. Sraz jsme měli v sedm hodin na Karláku. Ani jsme na sebe nemuseli moc dlouho čekat, a už jsme vyrazili směr Mírák. Cesta proběhla klidně a do Borda jsme dorazili někdy kolem čtvrt na osm. U vstupu ještě ani nikdo nebyl, a tak jsme vyrazili na pivko. Koupili jsme plechovky a postávali v okolí klubu. Udělalo se pár fotek, popovídalo se a potom jsme se vydali zpátky do klubu. Ve třičtvrtě na osm klub ještě nebyl otevřený, a tak už jsme jen vystávali před ním a čekali. Konečně, asi čtvrt hodiny po osmé, klub otevřeli. Nahrnuli jsme se dovnitř a zabrali místo kolem jednoho stolu. Na baru se koupilo pivko a čekali jsme, až začne hrát hudba. Já osobně jsem moc vystoupení djs nezaregistroval, i když jsem se na Joea těšil... Zaznělo pár notoricky známých skladeb, jako například Skinhead dem a come od Symaripa a pak už jsem slyšel snad jen fast foody… Asi v půl jedenácté nastoupili na pódium Green Smatroll. Mě osobně tahle skupinka moc nebaví, nějak mě prostě nikdy nedokáže podchytit… A tak jsem při jejich konzertě jen pil a relaxoval. Zbytek sálu ale vypadal spokojeně a minimálně pod pódiem se hodně tančilo… Poté co GS dohráli, v jejich repertoáru se jako již pravidelně objevili písničky Skinhead with soul, Sharp a jiné, jsem obsadil místo hned pod pódiem. Sál se vylidnil, protože Los Granadians teprve upravovali pódium a začali zkoušet. Zatáhli oponu, ale já jsem nehodlal odejít, protože jsem si chtěl udržet skvělé místo. Konečně se opona rozhrnula a LG začali hrát. Jejich vystoupení, při kterém kombinovali prvky early reggae, ska a soulu se mi vážně líbilo. Hráli úctyhodné dvě hodiny a dočkali jsme se většiny známých skladeb. Mezi nimi nechyběla ani moje oblíbená písnička Todo lo que quiero eres tu. V pravé části sálu jsem zaregistroval nějaké Němce, kteří vypadali, že jezdí na většinu konzertů LG. Poté co skupina odehrála slušnou škálu písní se rozloučila, a se zatahující se oponou odešla… Následovalo různé zmatečné skandování až se ustálilo na heslu Granadians-pokuď si vzpomínám. Očekával jsem, že zahrají Reggae clam clam a nezklamali mě. Vrátili se na pódium, opona se rozhrnula a sálem zaznělo Alright skinheads…reggae clam clam.. Tahle písnička nemohla nechat nikoho chladným a celé vystoupení uzavřeli písní Una Chica Me Dijo Una Vez, kterou kytarista a zpěvák proklamoval jako píseň o něm a holkách. Potom měl následovat Fat and Dread soundsystém, ale to už jsme byli na cestě domů, takže o zbytku večera nemám žádné zprávy... Konzert se podle mě vydařil, i když jsem si výrazněji užil jen Los Granadians a společnost přátel. Zdravím všechny, kteří se s náma vydali na prvního máje do Borda, i ty, kteří nemohli dorazit. Táda69
Zimní Subculture fest 2008 Tak letos už určitě musím jít ! Řekl jsem si na konci loňského roku, když se ke mně dostali podrobnosti k lednovému Subculture Festu, po tom co jsem promeškal jak minulý SF, tak i následující SKA Punk fest. Lístky jsem si opatřil už v prosinci a následující dva měsíce jsem trávil čekáním a netrpělivým vyhlížením onoho dne. Přelom roku byl pro mě vcelku zlomový, poznal jsem spoustu nových lidí, kteří také mířily na SF a tak jsem se těšil dvojnásob.No a máme tu konečně sobotu 19.1. , sraz máme na Hlaváku. Když jsme se sešli tak se vyrazilo směr Abaton. Shodou okolností se ten den konal i sjezd neonacistů v Plzni, který byl však zrušen a částečně přesunut do Prahy. Tudíž panovaly jisté pochybnosti o naší bezpečnosti. Vše se však obešlo bez nějakých konfliktů a my se v klidu přesunuli až před vchod do Abatonu. Chvilku jsme si tam postáli a pak jsme se už mohli věnovat celonoční zábavě. Kousek od vstupu do prostoru byl první stage, nazvaný United stage, kde vystupovali Oi! a Street punkové či rockabilly kapely. Ke slyšení tu byli kapely jako opavští Oi! Proti směru či Benjamin Band. Až mě možná zarazilo, že tam nebylo nic moc pogo a že tam streetkids převážně v klidu postávali a věnovali se poslechu. Ale je pravda, že sem se tam moc nezdržoval, tak se možná mýlím V mezipatře o kousek výše byl DJ’s stage. Bylo to místo, kde sem se vcelku často vyskytoval, jelikož jedině zde hrála nepřetržitě ta nejlepší hudba. Tomuhle místu bych nemohl nic vytknout. Dalo se tu v klidu zatančit, nebo i jen tak posedět a odpočinout si na lepším vzduchu, oproti tomu na hlavním ( Subculture ) stage. DJ míchal vše od těch nejznámějších věcích po ty méně známé. Nechyběli The Specials nebo Bad Manners , či věci z Trojan reggae boxů nebo jiné Skinhead reggae.O patro víš se vyskytoval již dříve zmíněný Subculture stage. Vystupovali zde hlavní hvězdy celého festivalu a konkrétně jeho hlavní hvězda a to Mr. Symarip. O Mr. Symaripovi by se zde měl uveřejnit samostatný článek. Takže jej s prominutím přejdu. Kromě Mr. Symaripa zde byli k slyšení například severští Oi! Razorblade, německá StreetSKA kapela The Baboonz nebo čeští Green Smatroll, kteří si nejprve odehráli své vystoupení a poté hráli Mr. Symaripovi. Na horním stage to vcelku žilo. Ale atmosféru mi zde kazil vcelku solidně vydýchaný vzduch. Který se mi poté stal osudným, a jehož následkem jsem přišel o značnou část Symaripova vystoupení. Prostor Abaton jsem opustil přibližně ve tři hodiny ráno a to s širokým úsměvem na tváři i přes neskutečně unavené tělo a slušně špinavé oblečení a boty pokryté neidentifikovatelnou směsicí piva, vlhka a špíny z podlahy celého prostoru Abaton. Ještě že to nebylo poprvé ani naposled. Letošní Subculture fest bych označil za velmi úspěšnou akci a již těď se těším na ten letní. Publikum i interpreti byli naprosto dokonalý a chtěl bych tímto všem poděkovat za dokonalou atmosféru kterou jsem si zde mohl užít a které jsem byl součástí.
OiHawkins
Skarface, Discoballs, Bessar Unggas, Clockwork Rebels Uherské Hradiště - Mír 19.3. 2008 Skupina SKArface se opět objevila v České republice, aby představila své nové album "Longlife legendary bastards". Spolu s Clockwork rebels se objevili jak v Bánské Bystrici na Slovensku, tak i ve velkých městech na Moravě(Uherské Hradiště), ve Slezku(Ostrava) a v Čechách(Praha). Nejprve sem váhal, zdali to má vůbec smysl, protože vstupné 200,- Kč , se mi zdálo malinko přemrštěné. Na druhou stranu sem chtěl pro Vás přinést report, takže sem to nakonec risknul. :-) Jako vždycky sem se rozhodl až na poslední chvíli a než sem stačil všechno domluvit, seděl sem ve vlaku směr UH. Musel sem 2x přestupovat a nebýt kamarádky, kterou sem náhodou potkal, bych asi nevystoupil kde sem měl, takže jí děkuju. Poté už sem dorazil do známého prostředí klubu Mír. Akce začínala v 20:00, ale ještě v 19:55 nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco dít. Klub byl poloprázdný a ze sálu se nozývalo ani ladění či příprava. Tak jsem usedl k baru a dal si jedno . Během 10 minut se ale celé prostředí klubu začalo zaplňovat a zazněli také první zvuky kytar Clockwork Rebels. Vydal sem se tedy do sálu. Bylo to cca. 10 metrů, ale i na tom kousku sem potkal tolik známých, že než sem se dostal dovnitř do sálu, tak „Mechaničtí rebelové“ již začínali třetí song. Bohužel měli velkou nevýhodu první kapely, což znamená, že pod pódiem bylo prázdno jen tři brněnští skins tam dělali humbuk a pogovali. Až po několika opětovných výzvách zpěváka s buřinkou se konečně sál zaplnil a začalo se hrát i tanocvat naplno. Podle mého vcelku dobře odehraný koncert. Poté přišli na řadu Bessar Unggas. Jelikož sou místní, tak měli přece jeom větší podporu v hledišti a předvedli jejich klasicky solidní SKApunk, kde se drsné punkové části prolínali s melodickou dechovou sekcí. Jedna píseň byla dokonce s blahopřáním, jestli si dobře pamatuju, k dvacetinám, takže taky blahopřejeme. Dalo by se říct, že Bessaři byli takovou zahřívací kapelou pro to, co mělo přijít. Po krátké přestávce a dlouhé technické přípravě, kdy se například musel rychle sehnat podstavec pro klávesy(využili se bedny od piv) nebo doladit dechy, které i po druhém pokusu nezněli jak měli, se konečně rozezněli první údery bubnů. Členové nastupovali postupně na pódium. Každý se postupně přidával, což bylo vcelku efektní. Nakonec nečekaně ( :-) )přišel i lídr kapley Fred. Malý, vysmátý pán, který se po celou dobu hraní ostatních kapel, pohyboval mezi lidmi a vykládal si s nimi. Ale zpět k vystoupení. Francouzská kultovní kapela oblečená ve stylových košlích s potiskem SKArface začali starými hity. Opět mě však zklamali místní punkers a nadvlasatí lidé(až na pár vyjímek), jelikož nechutně pogovali, což například při francouzsko-anglicky zpívaném cover Jamaica SKA nevypadalo moc dobře. To mě opravdu nakoplo, abych se prodral úplně pod pódiu a spolu s kůmpánem ze Slovenska, kterého tímto zdravím, rozjeli tancovačku. Myslím, že budu mluvit i za něj, když řeknu, že nás opravdu rozčilovalo když do nás ze zadu naráželi neustále lidé a kazili tak zábavu. Dokonce sem musel vytáhnout z jejich hnátů jednu mladou plešku, protože se mezi nima zmítal. Tak sme utvořili blok pod pódiem. Mezitím už Fred začal své tradiční popěvky a nápěvky, které sme po podání mikrofonu také zpívali. :-) Zkoušel sem se několikrát otočit dozadu, a jen koutkem oka sem zahlédl vzadu skankující pány plešaté. Jinak všude mezi náma a nima chaos. A co neudělal Fred se saxofonistou? Vydali se spolu do davu, což bylo v tu chvíli velmi odvážné a za což smekám před saxofonistou. Na závěr zahráli také nové songy z již zmiňovaného nového alba. Musím také zmínit,že Fred za každou písní česky(!) poděkoval. Myslím, že se citíl fakt dobře. Přes hodinu trvající výstup doplnili pak ještě asi čtvrthodinovým ( 3 písničky) přídavkem, a to díky ovacím, které nepřestávaly. Po úspěšném vystopení SKArface byla na řadě česká Skazz kapelka Discoballs. Tady myslím, že organizátoři udělali chybu, jelikož „Discokoule“ měli hrát spíše před Skarface, místo Bessarů, protože účast na nich byla pomíjivá. Účast lidí bylo pro mě zklamáním, ale výkon kapely stál za to. A pokud ne výkon, tak určitě jejich zpěvačka ano. :-) Bohužel nemůžu zhodnotit jejich vystoupení celkově, jelikož sem musel po půlce odjet domů. A celková rekapitulace: Mimo jeden konflikt SHARPa s jedním chlápkem s orlicí a lvem na bundě, který ale nebudu řešit byl celý průběh koncertu klidný. Kapely odvedly solidní výkony a myslím že posluchači se opět skvěle pobavili. Nakonec bych ještě rád pozdravil všechny známé, které sem tam potkal. :-)
Dr.Calypso… The voice of Spanish ska/reggae Dr.Calypso je skupina, která vznikla v Gràcia quartier(v Barcelóně)na konci roku 1988. Skupina se skládá z party „pozdně nočních“ kamarádů spojených obyčejným smyslem pro karibské rytmy, ska a reggae. První akce byla párty/konzert nazvaná ReggaeSunsBoiPlash, kde hrála skupina pouze covery jejich vzorů(Skatalites, Prince Buster, Ethiopians, The Maytals a tak dále). Na začátku roku 1990 přibrala skupina nové členy, kteří upevnili dechovou sekci a celkový zvuk. V létě stejného roku Dr.Calypso vydali svoji první demo kazetu se čtyřmi písněmi: "Mr. Farlops", "My Avocado", "Ruleta russa" a "Forever". Potéto demo kazetě a jejich přispění dvěma písničkami na kompilaci "Latin Ska Fiesta" v roce 1990 vydali „Original vol.1“(1993), což je první dlouhohrající deska této skupina(6500kopií), tak se stali skupinou, která se člověku vybaví, kdykoli někdo mluví o ska v Katalánii, s naprosto věrnou skupinou fanoušků kdekoli. Mezi Original vol. 1 a Toxic sons, jejich druhým albem se zůčastnili hodně konzertů a uspořádali nějaké cesty po Evropě(Německo, Itálie..) a nové zážitky stále přicházejí. Dr.Calypso přivzali nového bubeníka na začátku roku 1995 a výsledkem je singl známý jako "Maria" se třemi písněmi: "Maria", "Mr.Farlops"(revisited) a cover verzí písně od Joa Battana pojmenovanou "Special girl". Zájem o hudbu skupiny Dr.Calypso je povzbudil v užívání castiliánštiný, angličtiny a samozřejmě katalánštiny v textech jejich písní. Toxic sons otevřel novou kapitolu Dr.Calypso neboť skupina sama vydala nahrávku jako důkaz, že zvládají svojí kreativitu a hudební evoluci. Kromě toho je Dr.Calypso skupina s kritickým a aktivním ideologickým postojem k rasismu a sociální nerovnosti - to je přeneseno ve ska a soulových sklatbách, spojujíce tanec a procítěnost, címž promění každý konzcert v žhavou, barevnou party. Prostě pařba. V Toxic sons najdeme charakteristické prvky pro Dr.Calypso-zvuk s latinským tónováním v rytmech, s dechovou sekcí vždy připravenou „vystřelit“ a s neobvyklým hlasovým výsledkem. V katalánsku jedinečné. Po obvyklém dobrém výstupu, který byl oceněn publikem a většinou médií posíleném na Dr. Music Festival's koncert(open air festival v Pyrenejských horách), který oficiálně zahájili, s komentářem…“Dr.Calypso znovu ukázali jejich vrozenou schopnost osvěžit nejzkřehlejší i nejžhavější publikum. Dokonce i brazilští Sepultura přiznali, že byli mile překvapeni dobrým výstupem Dr.Calypso.“ nebo „..vzrušující hudební trhnutí na pastvinách, když hráli Dr.Calypso ..“ a po splnění jednoho ze svých snů, koncertu v roce 1995 se skupinou The Skatalites, kteří jsou jedním z hlavních vzorů pro Dr. Calypso. A nastal rok 1999. Vlastní produkování tvorby nebylo úspěšné, a tak Dr.Calypso podepsali smlouvu s malým vydavatelstvím zvaným "K- Industria cultural“. Dr. Calypso odjel do města Kolín nahrát jejich třetí album. Toto album nahráli s producentem Ekkim Maasemem během 15 dní. Výsledkem je album "Barbarossaplatz", obrovsky rozmanitá práce, kde se vyskytují některé písně lišící se charakterem od ostatních: "Return", "Brigadistes Internacionals", "Tribut a Tommy McCook", "The modern despot" ,atd. A historie pokračuje dál. Táda69 Judge Dread - the story of skinhead reggae boss… Judge Dread (vlastním jménem Alexander Minto Hughes) se narodil 2. května 1945 a zemřel 13. března 1998. Hudge se seznámil s Jamajskou muzikou, když se usadil jako teenager v severo-indické domácnosti v Brixtonu, v severnim Londýně. Skrze svoji práci v londýnských klubech, jako napřiklad Ram Jam v Brixtonu a skrze svoji druhou práci bodyguarda se setkal s Derrickem Morganem a Princem Busterem. Po krátkém období, kdy se živil jako profesionalní wrestlingový zápasník (vystupoval pod jménem "The Masked Executioner"= “maskovaný kat”) a jako vymahač dluhů pro Trojan Record, pracoval jako dj v místním rádiu a založil svůj vlastní sound systém. Když měl Prince Buster v roce 1969 svůj velký undergroundový hit “Big 5”, Hudges na tom vydělal se svým vlastním hitem “Big 6” nahraným v nahrávacím studiu Verne & Son’s “ Little Boy Blue,“ které bylo vzato Trojan bossem Lee Gopthalem a umístěno do Trojan’s Big Shot a tato nahrávka byla označena uměleckým jménem Judge Dread, jméno bylo převzaté z jedné písně Prince Bustera. Píseň "Big Six" dosáhla jedenácté příčky v UK Singles Chart v roce 1972, prodalo se přes 300 tisíc desek a 6 měsíců se držela v žebříčku nejhranějších skladeb. Navzdory příjmům ho žádná rádia za jeho tvorbu neodměnila. Dalšími hity byly "Big Seven" (napsané spolu s Rupie Edwardsem) a "Big Eight"- oba následovali v hrubé verzi vzor a počáteční rytmy reggae – stejné jako "Y Viva Suspenders" a "Up With The Cock". On byl první bílí hudebník, který se svým hitem “Big Six” uspěl na Jamajce, odjel tedy na Jamajku vystoupit živě, kde bylo spousta lidí velmi překvapených, že je běloch. Dread měl v šedesátých letech 11 hitů což bylo víc, než jakýkoli jiný autor (včetně Boba Marleyho). Guinesova kniha rekordů zapsala Judge Dreada jako zpěváka který měl největší počet zakázaných hitů všech dob a to 11. V několika z těchto písní zmíní Snodland, malé město v Kentu kde Judge Dread žil. V tomto městě je dnes po něm pojmenovaná ulice - the Alex Hughes Close. Judge Dread nebyl jen zpěvák divokých reggae písní, on byl také “textař” který přilákal pozornost Elvise Presleyho, také plánoval udělat nahrávku "A Child's Prayer" jako Vánoční dárek pro svoji dceru Lisu Marii v roce 1977, ale zemřela, než stihl tuto píseň nahrát. Hladomor v Etiopii “pobídl” Dreada k zorganizování benefičního koncertu s účinkujícími jako byli The Wailers a Desmond Dekker a také “uvolnil benefiční píseň “Molly”. Navzdory této neziskové písni byl Dread stále nehraným autorem v rádiích a neúspěšný v žebříčcích. Rádiové stanice byly vůči jeho nahrávkám ostražití a vedli ho k umírněnějším textům pod pseudonymem JD Alex a Jason Sinclair, ale BBC ho stále odmítala hrát. V roce 1976 vydal na labelu Cactus album Last Of The Skinheads. To byla óda na uplynulou dobu a zájem o návrat do ní v podobě písně Bring Back The Skins. Zůstává pravděpodobně tím nejlepším reggae kouskem, který byl kdy vydaný na počest tohoto hnutí. “Rozhodl jsem se napsat tu píseň a v té době jsem netušil, že se stane skinheadskou hymnou. Můžete zapomenout na Skinhead Moonstomp, protože Bring Back The Skins popisuje vše, o čem to celé bylo. Časy, kdy lidi chodili do Palais, možná se poprali a tancovali na reggae celou noc. Celý způsob života byl uvolněnější, takže jste taky samozřejmě sbalili nějakou holku, ta píseň prostě vypráví o tom, jak to chodilo v roce ’69". Judge Dread zemřel na infarkt když odcházel z jeviště po vystoupení v The Penny Theatre v Canterbury. ochutnávka: http://www.youtube.com/watch?v=K5w8zV9Uoos Chris
Tak tu máme první report, mimochodem, autor článku spoluprovozuje v novinkách zmíněná rádio, takže nalaďte na druhou dobu a čtěte... Max Romeo
Lucerna music bar - 27.2.2007
Když jsem poprvé slyšel že Max Romeo vystoupí v Praze, nemohl jsem se dočkat. Těšil jsem se jak uslyším jeho skvělé songy. Chvilkama jsem váhal, protože cena za vstup se mi zdála moc přemrštná, uznejte, že 450Czk v předprodeji nebo 550Czk na místě je trochu moc. Nakonec i ta cena nebyla taková, v předprodeji stál lístek 495Czk. To jsem všechno překousl a lístek jsem zakoupil. Doma jsem se připravil. Naleštil Martensky, vzal košili Ben Sherman, jeans a tradičn mé oblíbené červené šle. Čekal jsem, že tam to někdo ocení, ale bohužel nikdo z dredatých lidí to ocenit nedokáže. :-) V 20:30 jsem přišel na místo, chvilku jsem postával venku a rozhlížel se, jestli tam neuvidím více skinheadů, kteří půjdou na Maxe Romea. Byli jenom tři, Já a další mí dva přátelé. Když jsem vešel dovnitř tak jsem měl pocit, že Maxe Romea tady skoro nikdo nezná, ale jak přicházelo více lidí tak ten pocit pomalu opadal. Zkouknul jsem stánek, jestli tam neuvidím nějakou tradiční skinhead reggae muziku ale nic jsem neobjevil nebo alespoň ničeho jsem si nevšim. Tak jsem šel dolu k dj stage a zaposlouchal jsem se do roots reggae. Po chvilce kamarád ,co dělá pouštče, to nevydržel a šel za Djem zeptat se jestli hraje na přání. Naštěstí hrál a tak zahrál "Liquidator" a cover "Aint No Sunshine When She'S Gone" v reggae podobě. Tímto by jsem chtěl poděkovat. V jednom kuse jsem pozoroval čas a nastavoval fotoaprát, aby jsem měl dobré fotky. Jak jsem se dozvěděl, že se nesmí používat blesk, tak mi bylo předem jasné, že fotky budou na nic. :-( Bylo 21:30 a Max nebyl nikde, vystoupení mělo začít v 21:00. Pomalu mě to čekání začalo unavovat . Asi po 15 minutách přišla jeho kapela a zahrála jeden song, aby zahřála publikum. Povedlo se jim to. Jeden člen uvítal Maxe a začali hrát další song bohužel jeho název neznám. Po velké předehře vstoupil Max na podium a dav začal šílet. Ze začátku hráli spíš hodně songy které neznám a na které nejsem zvyklý .Ale to mi vůbec nevadilo, pohyboval jsem se v rytmu a snažil jsem se něco vyfotit, i když to bylo skoro nemožné, kvůli špatnému osvětlení. Po jedné hodině se mi udělalo strašně špatně, pořadatelé asi neměli zaplou klimatizaci, tudíž byl tam strašně vydýchaný vzduch. Šel jsem se na chvilku projít ven a málem jsem dostal otravu čerstvým vzduchem. Když jsem se vrátil, tak jsem slyšel jak hrajou "Chase The Devil" a to mi rozářilo usměv na tváři a jediné slovo které jsem byl schopný vyslovit bylo „ Hééééj“. Prodral jsem se davem lidí, zatancoval jsem si a kouknul na hodinky, bohužel bylo pozdě a musel jsem odejít, abych se dostal domu. Myslím si, že když jsem odešel tak Max Rome zahrál ješťě pár songu, co zahřejou u srdce a roztancujou i největšího odpůrce reggae. Závěrem by jsem chtěl říct, že i na pár nedostatků se koncert vydařil a určitě by jsem ho doporučil každému. Už teď se těším na jeho příští vystoupení v ČR na kterém nebudu chybět .
Pincaso
|
